Parametrický (algoritmický) design
Parametrický (algoritmický) design je moderní metodou počítačem podporovaného architektonického navrhování (CAAD). Začal se rozvíjet na konci 90. let minulého století a brzy upoutal pozornost vysokých škol a progresivních architektonických ateliérů. Využívá výkonných softwarových a hardwarových možností současných počítačů. Na základě scriptu (programu) je možné generovat architektonické formy a operativně je během navrhování měnit. Architekt může díky algoritmu řadu svých projekčních činností zautomatizovat, čímž vzniká větší prostor pro tvůrčí práci na začátku projektu. Díky provázání s počítačem podporovanou výrobou (CAM) můžeme rychleji docílit sofistikovanějších konstrukčních řešení. U složitých úloh můžeme prostřednictvím vstupních parametrů výslednou architektonickou formu dokonce „objevovat“. Zavedením parametrického (algoritmického) navrhování do výuky vzrostou tvůrčí schopnosti studentů architektury a také se zvýší jejich šance při budoucím uplatnění na trhu práce. Pro trend, o kterém se ve své disertační práci Petr Parolek zmiňuje, se v následujících letech vžilo označení parametricismus[5].
Inklinaci k tvůrčí metodě respektive ke stylu, který dnes nazýváme parametricismem, můžeme vystopovat již v projektech a teoriích amerického architekta Petera Eisenmana.
Eisenman se ve své disertační práci (1963) pod vedením Colina Roweho zabýval formálními základy modernistické architektury. Enormní zájem o formální stránku architektury zavedl Eisenmana v dalších letech do oblasti diagramů[6], které bychom mohli pokládat za předchůdce dnešních algoritmů parametricismu.
I přesto, že ke každému z programovacích jazyků existuje uživatelská příručka, řada tutoriálů a na internetu vznikají komunity jejich uživatelů (např. stoupence GenerativeComponents soustřeďuje iniciativa Smartgeometry, která každoročně pořádá vyhlášené konference), nedošlo k jejich masivnímu rozšíření mezi architekty. Není se čemu divit. Všechny uvedené programovací jazyky jsou totiž podle slov Petra Parolka: „Nedokonalé a jejich ovládání není intuitivní“. Dobře je to vidět na ohlasu seriálu o skriptování[12][13][22], který vycházel v roce 2009 na stránkách časopisu Era 21 a jehož autorem byl architekt Jaroslav Hulín. V seriálu byly použity postupně jazyky AutoLISP, MAXScript, RhinoScript, GDL i utilita Processing. Ani mezi architekty, ani mezi studenty nevyvolal tento precizně připravený seriál bohatě doprovázený referenčními příklady jakýkoliv zájem o parametrické navrhování v předvedených programovacích jazycích. Vinou je samozřejmě odtažitost a uživatelská nepřívětivost při psaní a hlavně při optimalizaci kódu – skriptu. Událost, která způsobila zásadní změnu v přístupu architektů k parametricismu, bylo uvedení zásuvného modulu Grasshopper, vytvořeného pro NURBS modelář Rhinoceros, na trh.
